Počátky soudnictví ve Šternberku spadají do roku 1409, kdy město získalo v listině Petra z Kravař kromě práva mílového, které bylo důležité pro jeho hospodářský rozvoj, také autonomii v oblasti městské správy a soudu 1*. Toto právo vycházelo po vzoru Olomouce a Uničova z tzv. práva magdeburského, jak bylo typické od 13. století pro celou oblast severních Čech, severní Moravy i Slezska.
Co se týče soudní hierarchie, nadřazen mu byl již zmíněný soud v Olomouci, kam se mohl Šternberk ve sporných případech obracet, později pak tzv. apelační soud v Praze 2*. Ačkoliv se jednalo o městskou instituci, do rozsudků mohla výrazně zasáhnout i vrchnost, která mohla tresty vyměřené soudem mírnit 3*.
S postupným získáváním dalších držav a rozšiřováním šternberského panství se zvětšoval i dosah šternberského soudu. Záhy do něj byly začleněny i vsi šternberského augustiniánského kláštera, olomouckých klášterů klarisek, kartuziánů i vesnice kláštera Hradisko a vsi sovineckého panství. V polovině 18. století tak šternberský soudní okrsek tvořilo kromě samotného města a předměstí i 32 okolních vsí, jež spadaly pod kompetence šesti vrchností 4*.
Šternberský soud nesoudil při takovém rozsahu drobné spory, které spadaly pod pravomoc rychtářů jednotlivých vsí, ale závažnější kauzy a pochopitelně hrdelní zločiny. Rovněž tomuto soudu nepodléhala šlechta a duchovní osoby, neboť ti měli vlastní instituce 5*.
Soudní tribunál byl povětšinou tvořen osmičlenným sborem tzv. přísežných konšelů, kteří byli současně i členy městské rady. V čele tribunálu stáli zpočátku fojt jakožto zástupce vrchnosti, která si tak udržovala nad rozsudky vliv, a rychtář jakožto čelní představitel města. V 16. století však fojt své výsadní postavení ztrácí a soudu předsedá úřadující purkmistr zvaný též primátor 6*. Jedinečným dokladem k poznání dějin městského hrdelního práva ve Šternberku je tzv. černá, nebo-li smolná kniha uložená v Okresním archívu v Olomouci.
V ní je popsáno 43 hrdelních případů, které městský soud ve Šternberku projednával, a jež byly pořízeny písaři městského soudu zvanými též krevní písaři 7*. Ačkoliv byla hrdelní pravomoc městským soudům odňata trestním řádem Marie Terezie v roce 1765 (a přiřknuta soudním senátům krajských měst), bylo její nařízení do praxe uváděno poněkud liknavě, a tak šternberský soud projednával hrdelní zločiny ještě v roce 1783, tedy již v době panování jejího nástupce – Josefa II.
Člověk obžalovaný ze zločinu byl vyslýchán nejprve tzv. „mírnou cestou". Pokud se při takovém výslechu odmítal doznat k činům, z nichž byl obžalován, bylo použito tzv. práva útrpného. To se dále dělilo na tzv. vyslýchání „suchou cestou", tedy mučení, při němž netekla krev nebo jen velmi málo (např. natahování na skřipec, ale i palečnice). Druhým, bolestivějším stupněm bylo použití tzv. „světlého výslechu", při němž bývalo použito pálení svíčkami, loučemi či rozžhavenými kleštěmi 8*. V takových případech obviněný často přiznal i činy, o nichž neměl ani tušení, natož aby je spáchal. Nechvalně takto prosluly výslechy při čarodějnických procesech, které se odehrávaly na nedalekém losinském panství. Na panství šternberském se naštěstí takto nerozmohly, mimo jiné díky osvícené vrchnosti.
Výslechy mírnou cestou byly prováděny v původní budově fojtství v ulici U Horní brány čp. 43, kde městský hrdelní soud zasedal až do r. 1685. V sousední budově čp. 42 s příznačným názvem „Temná lucerna" se pravděpodobně odehrávalo mučení. Nedaleko odtud, v Pánské ulici čp. 36, bývala městská věznice. Po roce 1685, kdy byly budovy fojtství i mučírna prodány do soukromých rukou, plnil až do r. 1734 jejich funkci tzv. Velký dům 9*, tedy dnešní Dům osvěty a budoucí muzeum času. Tato budova patří k nejstarším a nejprostornějším domům ve městě. Nejčastěji sloužila jako ubytovací hostinec, kde se mimo jiné r. 1805 v době napoleonských válek sešli před bitvou u Slavkova rakouský císař František I. A ruský car Alexander I., ale o tom více v kapitole šternberská procházka.
Správcem městské věznice byl tzv. soudní sluha, který vykonával mírnější tresty (např. přivázání k pranýři, vyvedení a vymrskání z města apod.). Těžké tresty a zejména potrestání ztrátou hrdla bylo záležitostí kata. Ačkoliv Šternberk disponoval právem hrdelním a byl soudním centrem, svého kata neměl. Toho si město půjčovalo z Olomouce či později z Moravského Berouna. Nejvyšší tresty byly vykonávány na dvou lokalitách: v místech nad dnešní nemocnicí, na místě zvaném „Šibeník", stávala šibenice. Zde se odsouzení věšeli, rovněž se zde upalovalo a pohřbívali se tu delikventi. Stínání mečem pak probíhalo na tzv. „stínadle", které se nacházelo na cestě k šibenici, a sice nedalo křižovatky dnešní Svatoplukovy a Puškinovy ulice. Dodnes je toto místo označeno kapličkou 10*.
Tehdejší soudnictví nemůžeme rozhodně označovat za spravedlivé. Jinak byli za stejné tresty souzeni lidé z různých sociálních skupin. Měšťané odcházeli velmi často od soudu s daleko mírnějšími tresty než nemajetní podruhové. Rovněž na ženy byl používán daleko přísnější metr než na muže, zejména v oblasti sexuálního chování.
*1 Koudela, Miroslav: Smolná kniha města Šternberka. In: Okresní archív v Olomouci 1990, Olomouc 1991, s. 85.
*2 Tamtéž
*3 Týž: Z dějin městského soudnictví ve Šternberku I. Kulturní zpravodaj města Šternberka 1/1990, s. 10.
*4 Tamtéž
*5 J. Janák – Z. Hladíková – J. Dobeš: Dějiny správy v českých zemích. Praha 2005,
s. 43
*6 Koudela, Miroslav: Smolná kniha....s. 85 + Týž: Z dějin...1/1990, s. 10
*7 Tamtéž
*8 Koudela, Miroslav: Z dějin městského soudnictví ve Šternberku II. KZMŠ 2/1990, s. 7.
*9 Kaňák, Bohdan – Koudela, Miroslav – Mracký, Jan: Šternberk slovem i obrazem. Šternberk 1996, s. 21.
*10 Koudela, Miroslav: Z dějin...II, KZMŠ 2/1990, s. 8.
Autorka textu je Mgr.Veronika Sovková, historička
